Lidsky řečeno
Představ si dílnu s jedinou policí na nářadí. Na stavbu kůlny potřebuješ malé kladivo, na bourání zdi velké. Police má ale místo jen na jedno kladivo, takže kdo přinese nové, staré vyhodí. Virtuální prostředí je vlastní bedna s nářadím pro každou zakázku. Co je v jedné bedně, druhou vůbec nezajímá.
Problém: jedna police pro všechny projekty
Balík je kód, který napsal někdo jiný a ty si ho stáhneš do počítače. Python si balíky ukládá do složky site-packages. Bez dalších opatření je ta složka jedna pro celý počítač a od každého balíku v ní může ležet jen jedna verze.
Zahrajeme si to na slovníku. Klíč je jméno balíku, hodnota jeho verze.
police = {}
def nainstaluj(balik, verze):
if balik in police and police[balik] != verze:
print(f"{balik}: verzi {police[balik]} přepsala verze {verze}")
police[balik] = verze
nainstaluj("pandas", "1.5.3") # starý projekt A
nainstaluj("pandas", "2.2.3") # nový projekt B
print("Projekt A čeká 1.5.3, na polici je", police["pandas"])
# Totéž s vlastní bednou pro každý projekt
bedny = {"projekt-a": {"pandas": "1.5.3"}, "projekt-b": {"pandas": "2.2.3"}}
for projekt, balicky in bedny.items():
print(projekt, "má pandas", balicky["pandas"])
pandas: verzi 1.5.3 přepsala verze 2.2.3 Projekt A čeká 1.5.3, na polici je 2.2.3 projekt-a má pandas 1.5.3 projekt-b má pandas 2.2.3
Přesně takhle se rozbíjejí staré projekty: nikdo na ně nesáhl, ale kvůli jinému projektu se jim pod rukama vyměnila knihovna. Virtuální prostředí (anglicky virtual environment, zkráceně venv) je složka s vlastním site-packages pro jeden projekt.
Kde Python balíky hledá
Když napíšeš import neco, Python prochází seznam složek v sys.path a bere první shodu. Spusť si to. Výpis se liší podle toho, kde kód běží.
import sys
for slozka in sys.path:
print(repr(slozka))
Dvě hodnoty prozradí, jestli běžíš ve virtuálním prostředí. sys.prefix je složka aktuálního prostředí a sys.base_prefix složka Pythonu, ze kterého vzniklo. Když se liší, jsi ve venvu.
import sys
def jsem_ve_venvu():
return sys.prefix != sys.base_prefix
print("Virtuální prostředí:", jsem_ve_venvu())
Virtuální prostředí: False
Tady vyjde False, protože ukázky běží přímo v prohlížeči a balíky si načítají samy. Příkazy z dalších částí proto patří do terminálu na tvém počítači. Terminál je okno, kam se píšou příkazy pro systém: ve Windows je to PowerShell (najdeš ho v nabídce Start), na macOS aplikace Terminál, na Linuxu také Terminál.
Zjistit verzi nainstalovaného balíku umí i sám Python:
from importlib.metadata import PackageNotFoundError, version
def zjisti_verzi(balik):
try:
return version(balik)
except PackageNotFoundError:
return None
print(zjisti_verzi("balik-ktery-tu-urcite-neni"))
None
Virtuální prostředí krok za krokem
Potřebuješ Python nainstalovaný z python.org nebo ze svého systému. Otevři terminál, vytvoř složku projektu a přejdi do ní. cd znamená „změň složku“.
mkdir muj-projekt
cd muj-projekt
python --versionNa macOS a Linuxu se příkaz často jmenuje python3. Ve Windows funguje i spouštěč py. Prostředí vytvoříš jedním řádkem:
python -m venv .venv-m venv říká „spusť modul venv“ a .venv je jméno nové složky. To jméno není povinné, ale je zvykem a editory ho samy poznají. Uvnitř najdeš zhruba tohle:
.venv/
pyvenv.cfg nastavení: odkud prostředí pochází
Scripts/ Windows: python.exe, pip.exe, Activate.ps1
bin/ macOS a Linux: python, pip, activate
Lib/site-packages/ Windows: sem půjdou balíky
lib/python3.12/site-packages/ macOS a Linux: sem půjdou balíkyTeď prostředí aktivuj. Tím terminálu řekneš, aby python a pip bral z této složky.
# Windows, PowerShell
.venv\Scripts\Activate.ps1
# Windows, příkazový řádek cmd
.venv\Scripts\activate.bat
# macOS a Linux
source .venv/bin/activateNa začátku řádku se objeví (.venv). Ověř si, že je všechno na svém místě, a až skončíš, prostředí opusť:
python -c "import sys; print(sys.prefix)"
python -m pip --version
deactivateOba výpisy musí ukazovat do tvé složky .venv. Složku nikdy nedávej do Gitu ani ji nekopíruj na jiný počítač. Stačí do souboru .gitignore přidat řádek .venv/. Co to znamená, probírá lekce Git a práce v týmu. Prostředí je na jedno použití: když se pokazí, smažeš ho a vytvoříš znovu.
Co přesně udělá aktivace prostředí?
Aktivace platí jen v daném okně terminálu a hlavně předřadí složku prostředí do proměnné PATH. Zavřeš okno a je po ní. Prostředí zůstává na disku.
Pod kapotou · jak Python pozná, že je ve venvu
Mechanismus popisuje PEP 405. Při startu hledá interpret soubor pyvenv.cfg vedle své binárky nebo o složku výš. Z klíče home odvodí základní instalaci, sys.prefix nastaví na prostředí a sys.base_prefix nechá na základním Pythonu. Standardní knihovna se nekopíruje a bere se ze základní instalace, přibude jen vlastní site-packages. Proto je python -m venv --without-pip skoro okamžité a většinu běžného času zabere ensurepip.
Aktivace tedy není nutná. .venv/bin/python app.py nebo .venv\Scripts\python.exe app.py běží ve správném prostředí i bez ní, a tak se to hodí psát do cronu, systemd a Dockerfile. Prostředí ale nejde přesouvat: skripty v bin mají v shebangu absolutní cestu a activate ji má zapsanou také. Ve Windows je Scripts\python.exe malý přesměrovač na základní interpret, na Unixu obvykle symlink, takže odinstalace základního Pythonu prostředí rozbije. Od Pythonu 3.12 už venv nepředinstalovává setuptools, což občas shodí staré projekty spoléhající na pkg_resources.
pip: instalace balíků
pip je program, který stahuje balíky z veřejného katalogu PyPI (Python Package Index) a ukládá je do site-packages. Spouštěj ho jako python -m pip. Máš pak jistotu, že patří k tomu Pythonu, který právě používáš.
python -m pip install requests # nejnovější vhodná verze
python -m pip install requests==2.32.3 # přesně tato verze
python -m pip install --upgrade requests # aktualizace
python -m pip list # co je nainstalované
python -m pip list --outdated # co má novější verzi
python -m pip show requests # podrobnosti, včetně závislostí
python -m pip uninstall requests # odebráníJméno pro instalaci a jméno pro import se někdy liší. Hledej ho v dokumentaci balíku a nehádej. Na PyPI může kdokoli nahrát balík s podobným názvem.
| Instaluješ | Importuješ |
|---|---|
pillow | PIL |
beautifulsoup4 | bs4 |
pyyaml | yaml |
scikit-learn | sklearn |
Po pip install requests přibude víc než jeden balík. requests sám potřebuje další a ty mohou potřebovat další. Těm se říká závislosti. Přímé jsou ty, o které sis řekl, tranzitivní přišly s nimi.
ZAVISLOSTI = {
"requests": ["certifi", "charset-normalizer", "idna", "urllib3"],
"rich": ["markdown-it-py", "pygments"],
"markdown-it-py": ["mdurl"],
}
for balik in ["requests", "rich", "idna"]:
prime = ZAVISLOSTI.get(balik, [])
print(balik, "->", ", ".join(prime) or "nic dalšího")
requests -> certifi, charset-normalizer, idna, urllib3 rich -> markdown-it-py, pygments idna -> nic dalšího
pip uninstall odebere jen jmenovaný balík. Jeho závislosti zůstanou ležet v prostředí. Nejčistší úklid je proto smazat .venv a nainstalovat znovu, co opravdu potřebuješ.
Všechno, co přijde s balíkem
Napiš funkci vsechny_zavislosti(balik, graf). graf je slovník jako v ukázce výše. Funkce vrátí seřazený seznam všech přímých i tranzitivních závislostí. Samotný balik v něm nebude, ani když na sebe balíky odkazují dokola. Balík, který ve slovníku chybí, žádné závislosti nemá.
GRAF = {
"rich": ["markdown-it-py", "pygments"],
"markdown-it-py": ["mdurl"],
}
def vsechny_zavislosti(balik, graf):
# doplň
return []
print(vsechny_zavislosti("rich", GRAF))
Verze a jak je zapisovat
Verze jako 2.31.0 se obvykle čte hlavní.vedlejší.oprava. Změna posledního čísla bývá oprava chyb, prostředního nové funkce, prvního změny, které mohou rozbít starý kód. Je to zvyk, ne zákon. Třeba certifi čísluje verze podle data.
Verze nejsou desetinná čísla ani obyčejné texty. Texty se porovnávají znak po znaku, takže vyjde nesmysl:
print("3.10" > "3.9") # porovnání textů
print((3, 10) > (3, 9)) # porovnání n-tic čísel
print(tuple(int(c) for c in "3.10".split(".")))
print((2,) == (2, 0)) # pozor: různá délka
False True (3, 10) False
Text "3.10" prohrál, protože znak 1 je v abecedě před 9. N-tice čísel porovnávají správně, ale (2,) a (2, 0) se neshodují, ačkoli jde o stejnou verzi.
V závislostech se verze omezují takto:
| Zápis | Význam |
|---|---|
requests==2.32.3 | přesně tato verze |
requests>=2.31 | tato nebo novější |
requests>=2.31,<3 | od 2.31 výš, ale ne 3.0 a dál |
requests~=2.32.0 | kompatibilní: >=2.32.0 a zároveň ==2.32.* |
requests!=2.32.0 | cokoli kromě této verze |
Někdy se požadavky nedají splnit. Pak pip raději skončí chybou ResolutionImpossible, než aby nainstaloval něco nefunkčního.
tvuj-projekt
├── balik-a chce knihovna<2
└── balik-b chce knihovna>=2 v jednom prostředí nejde splnit obojíStačí tahle verze?
Napiš funkci splnuje(verze, minimum), která vrátí True, když je verze stejná nebo novější než minimum. Verze jsou texty z čísel a teček. Chybějící části se počítají jako nula, takže "2" a "2.0.0" jsou stejná verze.
def splnuje(verze, minimum):
# doplň
return verze >= minimum
print(splnuje("3.10", "3.9"))
Co dovolí zápis requests~=2.32.0?
~= znamená „kompatibilní vydání“. Poslední uvedené číslo smí růst, ta před ním se nemění. Pozor, ~=2.32 je volnější: pustí i 2.99, ale ne 3.0.
Pod kapotou · PEP 440 a co dokáže rozbít vlastní parser
Úkol výše je záměrně zjednodušený. Reálné verze podle PEP 440 mají předběžná vydání a další přípony s pořadím 1.0.dev1 < 1.0a1 < 1.0b2 < 1.0rc1 < 1.0 < 1.0.post1. V produkčním kódu verze ručně nerozebírej a použij balík packaging, na kterém stojí i pip:
from packaging.specifiers import SpecifierSet
from packaging.version import Version
Version("1.0") == Version("1.0.0") # True
Version("1.0rc1") < Version("1.0") # True
"2.99" in SpecifierSet("~=2.31") # True
"3.0rc1" in SpecifierSet(">=2.0,<3") # FalseStejně tak jména: Flask_SQLAlchemy, flask.sqlalchemy a flask-sqlalchemy jsou podle PEP 503 tentýž projekt. Normalizace je re.sub(r"[-_.]+", "-", jmeno).lower().
Od verze 20.3 má pip výchozí resolver s backtrackingem: když kandidát nevyhoví, vrací se a zkouší starší verze. Volné rozsahy tak mohou vést k dlouhému stahování metadat a překvapivě starým verzím. Co by se stalo, ukáže pip install --dry-run --report vystup.json balik.
requirements.txt: recept na stejné prostředí
Prostředí do Gitu nepatří, ale kolega nebo server ho musí umět postavit znovu. Stačí k tomu soubor se seznamem balíků. Říká se mu requirements.txt a vznikne jediným příkazem:
python -m pip freeze > requirements.txtfreeze vypíše nainstalované balíky s přesnými verzemi, včetně tranzitivních závislostí. Znak > výstup zapíše do souboru. Výsledek vypadá třeba takto (čísla budou u tebe jiná):
certifi==2024.8.30
charset-normalizer==3.4.0
idna==3.10
requests==2.32.3
urllib3==2.2.3Na jiném počítači pak obnovíš totéž:
python -m venv .venv
source .venv/bin/activate # ve Windows .venv\Scripts\Activate.ps1
python -m pip install -r requirements.txtAktualizace má pevný rytmus: povýšíš balík, otestuješ program a teprve potom znovu spustíš freeze. Soubor pak zaznamenává stav, o kterém víš, že funguje. Až budeš balíčkovat vlastní projekt, přijde na řadu pyproject.toml. Hotové knihovny si vyzkoušíš hned v dalším modulu, začíná lekcí Co je knihovna a jak se v ní vyznat.
Sedí prostředí na recept?
Napiš dvě funkce.
nacti_pozadavky(text) dostane obsah requirements.txt a vrátí slovník {jméno: verze}. Vynech prázdné řádky a komentáře, které začínají #, i ty na konci řádku. Jméno převeď na malá písmena a podtržítka nahraď pomlčkami.
rozdily(pozadavky, nainstalovano) vrátí seřazený seznam jmen z pozadavky, která v druhém slovníku chybějí nebo mají jinou verzi.
RECEPT = """
# webová část
requests==2.32.3
Charset_Normalizer==3.4.0 # kvůli kódování
idna==3.10
"""
def nacti_pozadavky(text):
# doplň
return {}
def rozdily(pozadavky, nainstalovano):
# doplň
return []
print(nacti_pozadavky(RECEPT))
Kolega si stáhl tvůj projekt a program hlásí ModuleNotFoundError. Co je správný postup?
Prostředí je vázané na cesty a systém konkrétního počítače. Přenáší se recept, ne hotová složka.
Pod kapotou · lock soubory, hashe a dodavatelský řetězec
pip freeze je chudý lock soubor: nerozliší přímé závislosti od tranzitivních a zachytí jen jednu platformu. Když ho vyrobíš ve Windows, může obsahovat třeba pywin32, který se na Linuxu nenainstaluje. Běžné řešení je oddělit záměr (requirements.in nebo pyproject.toml) od výsledku a výsledek generovat nástrojem: pip-compile z pip-tools, Poetry, PDM nebo uv. PEP 751 zavádí společný formát pylock.toml. Novější pip ho umí vytvořit experimentálním příkazem pip lock a přijmout přes -r.
Pevná verze nestačí, pokud chceš vědět, že stahuješ pořád stejné bajty. pip-compile --generate-hashes přidá ke každému balíku --hash=sha256:... a pip pak běží v režimu --require-hashes, kde odmítne vše bez shody, včetně tranzitivních závislostí.
Pár věcí z praxe:
- Instalace ze zdrojového archivu (sdist) spouští build, tedy cizí kód.
--only-binary :all:připustí jen wheely, které se pouze rozbalí. Kód ale pořád běží při importu a soubory.pthvsite-packagesmohou řádkem začínajícímimportspustit kód při každém startu Pythonu. --extra-index-urlnedává přednost tvému firemnímu indexu.pipbere všechny indexy jako rovnocenné a vybírá nejvyšší verzi, na čemž stojí útok dependency confusion. Používej jeden proxy index přes--index-url.- Novější
pipmá--uploaded-prior-to, kterým lze ignorovat čerstvě nahrané verze. Řada škodlivých vydání se odhalí během krátké doby. requirements.txtneurčuje verzi Pythonu ani systémové knihovny. To řeší ažrequires-python, kontejner nebo jiný popis prostředí.