Lidsky řečeno
Úvaha je přemýšlení nahlas, ale s pravidly. Řekneš, co si myslíš, a hned ukážeš proč. Pak připustíš, co by ti mohl někdo namítnout, a odpovíš na to. Čtenář nemusí s tebou souhlasit. Musí ale poznat, že ses nad tématem opravdu zamyslel a že každé tvrzení má pod sebou důvod.
Co je úvaha
Úvaha je slohový útvar, v němž autor rozvíjí vlastní myšlenku k obecnému tématu (třeba „Má dnes smysl psát rukou?“) a zdůvodňuje ji. Není to vyprávění ani výklad faktů. Je subjektivní, ale ne bez důkazů: názor je tvůj, ale musí být podložený.
Píše se v 1. osobě („myslím si“) nebo neosobně („lze říci“). Obojí je v pořádku, jen text drž jednotně. Přesná formální a obsahová pravidla (rozsah, osnova, hodnocení) určuje škola a zadání, proto je ověř u učitele.
Stavba úvahy
| Část | Co v ní je |
|---|---|
| Úvod | uvedení do tématu, vymezení pojmů, téze (tvrzení, které budu hájit) |
| Jádro | argumenty pro tezi, protiargument (námitka) a jeho vyvrácení |
| Závěr | shrnutí, odpověď na otázku, případně myšlenka přesahující téma |
Jeden argument má tři kroky: tvrzení, důvod, příklad. „Psaní rukou nás zpomaluje (tvrzení), takže si větu stihneme promyslet (důvod). Babička si píše deník ručně už padesát let (příklad).“
Druhy argumentů
Příklady k tématu „Má dnes smysl psát rukou?“:
| Druh | Ukázka |
|---|---|
| logický | Psaní rukou zpomaluje, takže si věty musíme víc promyslet. |
| příklad | Babička si píše deník ručně a tvrdí, že na počítači by přestala. |
| faktický | Podpis na smlouvě se dosud běžně píše rukou. |
| autorita | Odkaz na konkrétního odborníka nebo ověřený zdroj. |
| analogie | Ruční psaní je jako chůze: pomalejší než auto, ale něco z cesty zažijeme. |
| citový | Rukopis nese osobní stopu, kterou písmo z klávesnice nemá. |
Nejsilnější bývají argumenty logické a faktické, ověřitelné a použitelné i pro jiné lidi. Osobní zkušenost je dobrý příklad, ale slabý důkaz obecného tvrzení. Citový argument používej opatrně.
Logické chyby
- Ukvapené zobecnění: z jednoho případu se dělá pravidlo. „Soused nečte a je šťastný, takže číst nemusíme.“
- Argumentace kruhem: tvrzení se dokazuje tím samým tvrzením. „Rukou se má psát, protože je správné psát rukou.“
- Apel na většinu: „Všichni už píšou na klávesnici, takže je to lepší.“ Že něco dělá většina, neznamená, že je to správné.
- Falešná alternativa: tváří se, že existují jen dvě možnosti. „Buď budeme psát jen rukou, nebo jen na počítači.“
- Útok na osobu: místo argumentu napadnu mluvčího. „Co by o tom mohl vědět někdo, kdo ani neumí psát čitelně?“
Jazyk úvahy
- Spojovací výrazy vedou čtenáře: protože, proto, z toho plyne, tedy, naopak, na druhou stranu, přesto, nicméně.
- Opatrné formulace, kde si nejsi jistý: domnívám se, zdá se, lze předpokládat. Obecná tvrzení nezveličuj („všichni“, „nikdy“).
- Spisovný, myšlenkový jazyk, žádná hovorová slova. Abstraktní pojmy (smysl, svoboda, odpovědnost) vždy vysvětli.
- Řečnické otázky střídmě. Jedna dobře umístěná vede úvahu, deset za sebou nahradí argumenty.
- Žádné plané fráze typu „každý ví“ nebo „je jasné“. Co je jasné, to dokaž.
Vzor: úvaha
Má dnes smysl psát rukou?
Naposledy jsem delší text psala ručně před rokem a ruka mě pak bolela celý večer. Přesto si myslím, že psaní rukou smysl má, i když už není nezbytné.
První důvod je, že ruka píše pomalu. Pomalost nás nutí dokončit větu v hlavě dřív, než ji zapíšeme. Na klávesnici můžeme cokoli smazat jedním stiskem a snadno začneme psát dřív, než víme, co chceme říct. Moje babička si píše deník od jednadvaceti let a tvrdí, že kdyby ho psala na počítači, vzdala by to za týden.
Druhý důvod je praktický. Některé věci se rukou píšou běžně dodnes: podpis na smlouvě, poznámka na okraji, vzkaz na lednici. Kdo nezvládne čitelný rukopis, v těchto chvílích ztrácí jistotu.
Čtenář může namítnout, že ruční psaní je zdlouhavé a klávesnice je efektivnější. To je pravda. Seminární práci nebo e-mail bych ručně psát nechtěla. Z toho ale neplyne, že psaní rukou smysl nemá. Plyne z toho jen to, že se hodí k něčemu jinému než klávesnice.
Rukopis tedy neslouží ke spěchu, ale k myšlení. Psát rukou má smysl všude tam, kde nám nejde o rychlost, ale o to, abychom věděli, co říkáme.
Rozbor:
- Téze je v úvodu (poslední věta). Úvod ji zahajuje osobním postřehem.
- První argument je logický (pomalost nutí k přemýšlení) a doplněný příkladem (babička).
- Druhý argument je faktický (podpis, poznámka, vzkaz).
- Protiargument je uvedený slovy „čtenář může namítnout“ a vyvrácený obratem „to je pravda, ale z toho neplyne“.
- Závěr se vrací k úvodu a odpovídá na otázku z nadpisu.
Kontrolní seznam:
- Je téze jasná a dá se vyjádřit jednou větou?
- Má každý argument tvrzení, důvod a příklad?
- Je v textu aspoň jeden protiargument a odpověď na něj?
- Neobsahuje text logickou chybu (zobecnění, kruh, apel)?
- Odpovídá závěr na otázku z úvodu?
- Spojují odstavce výrazy jako „proto“, „naopak“, „přesto“?
- Psal jsem jednotně v 1. osobě, nebo neosobně?
Procvič si
V které části úvahy má stát téze?
Téze je hlavní tvrzení úvahy. Čtenář ji má znát hned na začátku, jinak neví, k čemu argumenty směřují. Závěr se k ní vrací.
Proč do úvahy patří protiargument?
Protiargument ukazuje, že autor nad tématem přemýšlel. Úvaha pak působí věrohodněji. Pravdivost téze a délka s ním nesouvisí.
Která věta je argumentace kruhem?
V kruhu se tvrzení dokazuje samo sebou. První věta je apel na většinu, druhá útok na osobu a třetí falešná alternativa.
Co je špatně na argumentu „Můj strýc nesportuje a je zdravý, takže sport zdraví nepomáhá“?
Jeden případ nemůže vyvrátit pravidlo, je to ukvapené zobecnění. Strýc je jen příklad. Nejde o kruh ani o útok na osobu.
Co by měl obsahovat závěr úvahy?
Závěr uzavírá úvahu: shrne, k čemu autor došel, a odpoví na otázku. Nové argumenty do závěru nepatří a opakování slovo od slova je zbytečné.